KJÚDÓ

Původ kjúdo

Bojové umění kjúdó se zaměřuje na techniku luku a šípu. Původ této zbraně se v Japonsku datuje už od neolitu. Mytologické záznamy už v roce 660 let před naším letopočtem popisují prvního císaře Džimmu, jak důstojně stál s lukem a šípy v rukou nad svými poddanými. Další rozvoj luku nastal ve třetím století n.l., kdy první mongolští nájezdníci dorazili s Asie a zahájili první organizovanou kolonizaci Japonska. V této době také vznikl tradiční japonský "dlouhý luk".

Vznik kjúdžucu

Vznik válečného umění luku a šípu však nastal až ve 12. století, tehdy pod názvem kjúdžucu (koncovky džucu znamenali válečné umění a později při transformaci na sportovní nebo cvičební disciplíny se bojovým uměním dávali koncovky dó = cesta, aby se zdůraznila filozofie zdokonalování osobnosti cvičícího pomocí bojového umění). V této době byly položeny první základy pevné formy techniky luku a šípu, které rozhodujícím významem pomáhaly vyhrávat důležité bitvy. Kjúdžucu se v této době stalo nejoblíbenějším bojovým uměním Japonska, neboť dokonale pomáhalo odvracet opakované mongolské invaze. Ve 14. Století Sadamune Ogasawara vytvořil pravidla lukostřelby založené na přísné etice a vyučoval vědeckou techniku lukostřelby. Jeho metoda představuje vynikající příklad propojení dvorní slavnosti a vojenského výcviku. Lukostřelba se cvičila na nohou i na koni. Jezdci stříleli v plném trysku do pevných, pohyblivých a dokonce i živých cílů.

Luk a šípy

První primitivní luky se vyráběli z jednoduchého zahnutého dřeva, později se však přešlo k takzvanému "sandvičovému" způsobu výroby zbraně. Dřevo se vkládalo mezi dva kusy bambusu. Tyto části se spojili lepidlem a ovázali. Bambus se zpevňoval pomocí ohně. Luk tak měl vynikající vlastnosti kombinující lehkost, sílu a ohebnost. Luky se napínali tětivou podobnou konopnému provazci. Luk měl asymetrický tvar, dvě třetiny délky byly nad rukou a pouze jedna třetina pod držící rukou. Délka se pohybovala od 1,5 do 2,1 metru. Luky se rozdělovaly do tříd podle toho, kolik mužů bylo potřeba k napnutí tětivy. Nejběžnější byly "třímužné" až "čtyřmužné" luky. Šípů bylo velké množství a lišily se podle své funkce. Název býval odvozen od tvaru hlavice, například "hlava vodnice", "žabí vidlice", list vrby" nebo "propichovač brnění" či "škrabák střev". Průměrná délka šípu byla asi 90 centimetrů. Tyčka šípu byla z rovného, pevného bambusu. Šíp byl zakončen vpředu ostrou hlavicí a vzadu kostní částí a třemi a čtyřmi pery. Šípy se nosili v toulci (ebira) vyrobeného z kůže, lakovaného dřeva, papíru nebo látky.

Výstroj kjúdžucu

Plnou výzbrojí válečníka byl luk a 24 šípů v toulci. Některé šípy měli takzvanou bzučící kouli, která při vystřelení vydávala zvuk. Bojové umění Kjúdžucu požadovalo, aby lučištník vystřelil denně 1000 šípů.

Nácvik kjúdžucu

Technika nácviku se zaměřovala na tyto prvky :
Jugamae - celkový postoj lučištníka a způsob držení luku pře jeho zdvižením (správným jugamae získával bojovník psychickou převahu nad nepřítelem)
Curugami - držení tětivy
Monomi - pozorování cíle
Uči okoši hikitori - zdvižení luku a natahování tětivy
Daisan - dokončení natahování tětivy
Džiman - držení plného natažení tětivy
Hanare - vypuštění šípu
Zanšin - bojový střeh po dokončení vypuštění šípu

Taktika kjúdžucu

Lučištníci z klanu sacuma z Kjúšú rozvinuli taktiku střelby v boji. Střídali se dvě řady bojovníků za sebou, kdy vždy jedna řada střílela a druhá se připravovala na střelbu. Při boji na krátkou vzdálenost, tedy muž proti muži, se někdy využívalo špičatého konce luku jako kopí.

Trénink kjúdžucu

V meziválečných obdobích se bojovníci cvičili při tréninku na pevné, pohyblivé nebo dokonce živé cíle. Střílející při tom stáli na zemi nebo jeli na koni. Terče byly buď klasické se soustřednými kruhy nebo ve tvaru zvířat a lidí. Vzdálený terč (enteki) byl ve vzdálenosti asi 65 metrů. Mezi válečníky byl oblíbený i způsob střelby zvaný inagaši (dalekonosná střelba). Šípy se vystřelovali neustále za sebou do vzdálenosti větší než 100 metrů. Speciálním tréninkem byla střelba z koně na prchající psy.

Vznik kjúdo

Počátkem 17. Století zavedením palných zbraní do boje šlo kjúdžucu stranou. Postupně přestávalo být válečnickou záležitostí a postupně se měnilo na sport. Došlo tedy k transformaci kjúdžucu na kjúdó. Moderní kjúdó je účinnou formou fyzicko-mentálního cvičení. Podstata spočívá v duchovním sebezdokonalování, které má vyústit v dokonalé mistrovství jednoty ducha, těla a luku. V kjúdžucu bylo prioritní zasáhnout cíl, prostřelit jej a zopakovat další zásahy. V kjúdó jsou sebekázeň a duchovní hodnoty stejně důležité jako zasažení terče.