JUDO

Co je judo

Džudo bychom v současné době zařadili spíše mezi bojové sporty, než bojová umění. Už jeho vznik totiž nebyl spojen s bojem, ale s tělovýchovným cvičením. Zakladatelem džuda je Jigoro Kano, který sestavil vlastní systém technik z japonských bojových umění a sebeobrany feudálního věku. Tento nově vzniklý systém měl zlepšovat posilování těla a udržovat ho zdravé. Systém byl určen pro muže i ženy v každém věku a měl být využíván i ke sportovním zápasům. Kano si však původně nepřál, aby v džudu dominovaly sportovní hlediska. Džudo bylo původně vyváženým systémem tělesné výchovy, sebeobrany a soutěže.

Džúdžucu

Kano při sestavování systému džuda vycházel z džúdžu-cu. Džúdžu-cu je souborný název pro četné styly boje, které si nebyly podobné v technice ani na pohled. Je to kolektivní název pro nejrůznější druhy bojových umění a zahrnuje metody kopů, úderů, použití kolen, házení, škrcení, blokování kloubů, používání některých zbraní a svazování nepřítele. Jednotlivé systémy, kterých bylo oficiálně doloženo 725, však vždy zdůrazňují pouze jeden nebo dva aspekty.

Estetické džúdžucu

Největší rozvoj džúdžucu se datuje od konce 17. do poloviny 19. století. Souběžně se vytvářely dva různé styly. První obsahoval všechny bojové prvky a používal se v bojích a válečných konfliktech. Druhou formou bylo takzvané estetické džúdžucu. To se odchýlilo od svého původního záměru (boje) a soustředilo se spíše na precizní provádění technik. Porážka protivníka se stala prostým předváděním lepších výkonů. Tato forma byla ve svém vzniku často kritizována. Bylo jí vytýkáno, že se uchyluje ke studiu toho, co není ve skutečném boji potřebné. Přesto se tato forma začala čím dál více rozvíjet, a to především v době, kdy v Japonsku zavládl mír. Třída tradičních bojovníků začala postupně slábnout a vymírat. Někteří z nich se přizpůsobili novému trendu a začali vyučovat koncepci estetického předvádění technik. Džúdžucu se tak postupně stalo veřejnou zábavou s komerčním zaměřením.

Vznik judo

Jigoro Kano, který byl jedním z žáků slavného učitele džúdžucu Totsuka, vytvořil ke konci minulého století syntetický systém tréninkových technik házení, chytání, atemi a resuscitace, vytvořených z některých stylů džúdžucu (Kano vycházel především ze stylů sumo, Kitó, Tenšinšinjo rjú a tradiční sebeobrany). Svůj nový styl postavil na dvou základních principech - seirjoku zenjó (Princip nejlepšího využití tělesné i duševní energie) a džita kjóei (princip vzájemného prospěchu). V roce 1882 shromáždil Kano v chrámu Ejšodži v Tokiu prvních deset judistů a položil tak základy školy judo-Kódókan. (škola pro nácvik cesty). Tohoto nového stylu si velmi rychle povšimnul německý lékař Dr. Erwin Balz, který v letech 1876 - 1905 učil na Císařské univerzitě v Tokiu, a doporučil japonskému ministerstvu pro tělovýchovu, aby podporovalo judo jako prostředek utužování těla. V roce 1886 způsobil rozruch pozoruhodný úspěch družstva Judo-Kódókan v zápase proti družstvu džúdžucu. Úspěchy judistů i osobnost učitele Kana zapříčinila velký zájem o judo. Když byl tento nový druh bojového sportu uznán japonskou vládou, obsahoval 47 technik juda a 15 chvatů sebeobrany.

Páskový systém technických stupňů

Kanó v judu vyvinul zcela unikátní systém technických stupňů - pásků, který později převzala většina bojových sportů. Judo rozlišuje 5 žákovských stupňů (kyu) : žlutý, oranžový, zelený, modrý a hnědý pásek, a 10 mistrovských stupňů (DAN) : černý a červenobílý pásek. Tréninky juda se provádí v dódžó (tělocvična pro japonská bojová umění) a jednotlivé nácviky se nacvičují na tatami (speciální žíněnky, které byly původně vyráběny z rýžové slámy).

Nácvik judo

Judo se zaměřuje na nácvik 1. Ukemi - techniky pádů, 2. Nagewaza - technika porazů (sem patří akce prováděné v postoji a akce prováděné z postoje do lehu), 3. Katamewaza - techniky znehybnění (sem patří držení, páčení a škrcení), 4. Atemi - využití útoků na citlivá místa soupeře v sebeobraně.

Princip judo

Judo se hlásí k tradiční japonské kultuře a filozofii a znamená "chápat tělem" či "učit se cítěním". Základním principem judo je také "vítězit ustupováním". Doslovný překlad názvu Judo se ve většině publikací uvádí jako "Jemná cesta" (ju - jemný, dó - cesta). Jiné publikace však upozorňují na to, že význam znaku ju je spíše"poddajný", "adaptabilní" nebo "harmonický". Název jemná cesta tedy nelze chápat jako bojové umění nevyužívající síly. "Jemnost" v názvu bojového sportu džudo by měla být spíše chápána jako "flexibilita" ve významu, že se mysl i tělo adaptuje na situaci a uzpůsobuje jí ve prospěch toho, kdo tuto metodu využívá.

Vývoj juda ve sportovní disciplínu

Přestože zakladatel juda Jigoro Kano si původně nepřál, aby v judu převládaly sportovní a soutěžní hlediska, bylo to právě judo, které se nejrychleji ze všech bojových umění přetransformovalo ve sportovní disciplínu. Přispěl k tomu především pověstný zápas džudistů s protagonisty tradičních bojových umění Džúdžucu v roce 1886 (4 roky po založení základů džuda), ve kterém džudisté zvítězili ve 12i zápasech a pouze jeden skončil nerozhodně. Kano se později stal ministrem školství v Japonsku a zavedl judo jako povinný tělovýchovný systém. Ukázkami a přednáškami rozšiřoval judo po celém světě. V Československu sám vedl první kurz juda v roce 1936. Prudkou expanzi džuda jako sportovní disciplíny mělo na svědomí také jeho zařazení mezi olympijské sporty. Stalo se to v roce 1964 na Olympijských hrách v Tokiu v roce 1964 a už v Montrealu bylo judo na čtvrtém místě v pořadí s nejvyšším počtem účastnických států. Judo se v té době začalo rychle rozvíjet i v ČSSR. První olympijskou medaili vybojoval pro naši zemi Vladimír Kocman, který v roce 1980 skončil na olympijských hrách v Moskvě na třetím místě.

Rozdíl pravidel mezi judo a karate

Základní rozdíl mezi sportovní disciplínou judo a karate je v preferování bodovacích technik. Přestože v karate závodníci používají také podmety či přehozy, dominujícími zápasovými technikami jsou údery, kopy a kryty. V judo se závodníci zaměřují na techniky porazů, škrcení, páčení a držení, přičemž škrcení nesmí být prováděno prsty a páčit lze pouze loketní kloub. Obě tyto techniky musejí prováděny plynule a nikoliv rázem. Držení se vyhlašuje, je-li soupeř na lopatkách a jsou mu zablokovány nejméně dva údy (hlava se považuje rovněž za úd). V karate se boj na zemi přerušuje po třech vteřinách, ve kterých musí útočník stihnout naznačit ve stabilním postoji úder do odkrytého místa soupeře. V judo se naopak zápas na zemi může stát finální akcí celého zápasu a útočník se snaží držet soupeře na zemi co nejdéle, což mu přináší bodový zisk.

Sportovní zápas judo

Závodníci proti sobě nastupují na tatami o velikosti nejméně 14x14 metrů a nejvíce 16x16 metrů. Své pásky odpovídající technickému stupni mají přepásány bílou nebo červenou šerpou. Pokud jeden ze závodníků nevyhraje před časovým limitem, trvá zápas zpravidla 5 minut. Zápas řídí jeden rozhodčí v zápasišti, který přímo ovlivňuje a zastavuje průběh zápasu, a dva pomezní rozhodčí, kteří gestikulací hodnotí průběh zápasu a tím napovídají rozhodčímu v zápasišti. Pomezní také mohou upravovat a protestovat proti výrokům rozhodčího v zápasišti. Rozhodčí vyhlašují začátek a konec jednotlivé akce, držení či celého zápasu. Udělují závodníkům body za provedené techniky, popřípadě tresty za fauly.

Bodování v judo

V judo se udělují čtyři druhy bodového ocenění. Nejvyšším je IPPON, který se uděluje především za precizně provedenou techniku porazu, při kterém soupeř padá na větší část zad. Dále tehdy, pokud držení soupeře trvá 30 sekund a nebo pokud se soupeř při páčení nebo škrcení vzdá tím, že rukou či nohou poklepe na tatami nebo na své tělo. Rozhodčí může také vyhlásit ippon, jestliže účinek škrcení nebo páčení je jednoznačně zřejmý. Pokud závodník získá ippon některým z uvedených způsobů, vyhrává okamžitě zápas před časovým limitem. Dalším bodovým ohodnocením je WAZAARI. To získá závodník za čistě provedený poraz, který však nestačí kritériím na ippon nebo drží-li soupeře ve znehybnění 25 až 29 sekund. Získá-li závodník dvě wazaari, vyhrává před časovým limitem. Dalším ohodnocením je JUKO. To získá závodník za techniku, která neodpovídá kritériím na wazaari nebo za držení soupeře po dobu 20 až 25 sekund. Wazaari je vždy vyšší hodnocení, než jakýkoliv počet juko. Posledním, nejnižším hodnocením je KOKA, který může závodník získat, hodí-li soupeře na bok nebo na hýždě nebo drží-li ho ve znehybnění po dobu 10 až 19 sekund. Juko nebo wazaari je vždy vyšším hodnocením, než jakýkoliv počet koka.

Zakázané techniky

Těžká provinění - za ně je udělen trest KEIKOKU. Je to především úmyslné vykročení ze zápasové plochy, páka na jiný kloub, než loketní, použití chvatu, který by mohl vézt ke zranění páteře nebo krku soupeře, zvedntuí ležícího soupeře a jeho opětovné hození na zápasiště, dále zanedbání výroku rozhodčího. Velmi těžká provinění - za ně je závodník diskvalifikován a prohrává tak utkání. Tento trest se uděluje především padá-li závodník úmyslně na záda v případě, že soupeř je na jeho zádech přitisknut, má-li při zápase na končetinách tvrdé nebo kovové předměty či dopustí-li se dvou těžkých provinění.

Průběh zápasu v judo

Závodníci nastupují proti sobě v postojích a snaží se o poraz soupeře. Po úspěšné technice porazu přecházejí do boje na zemi, kde se snaží o škrcení, páčení či držení soupeře v nehybné poloze na lopatkách. Pokud jeden ze závodníků zahájí držení, začneme se měřit čas držení kvůli bodovému ohodnocení. Pokud se závodníci dostanou mimo zápasiště, rozhodčí zápas přeruší a vrátí bojovníky zpět. Soupeř může přerušit zápas, aniž by změnil polohu závodníků v oji. Dělá to při nutnosti oslovení závodníka nebo při udělení lehkého trestu. Soupeři pak pokračují přesně ve chvatu, ve kterém byl zápas přerušen.

Konec zápasu v judo

Zápas končí

1. po uplynutí doby 5 minut (pak vítězí závodník s vyšším bodovým hodnocením). Pokud je výsledek nerozhodný závodníci přistupují ihned k dalšímu zápasu.
2. získá-li některý ze závodníků ippon nebo dvě wazaari nebo wazaari a jeho soupeř má trest keikoku
3. v případě vzdání soupeře, například kvůli zranění
4. diskvalifikací soupeře za velmi těžké provinění při zápase.