BÓDŽUCU A DŽÓDŽUCU

Přestože se v dobách nejslavnějších bojovníků, samurajů a bušiů netěšila hůl jako zbraň největší popularitě, boj s tímto nářadím se neustále rozvíjel ve velmi nebezpečné bojové umění. Podle odborníků a mistrů v bódžucu se může hůl stát dokonce nebezpečnější zbraní, než je například meč. Je to především díky dlouhodobému vývoji bojového umění bódžucu. Tyč se totiž používala k sebeobraně už v prehistorické době. Jsou objeveny dokonce kamenné tyče v délce asi jednoho metru a je pravděpodobné, že se používali vedle zemědělských prací i k boji.

Technika holí se však až do 6. Století nevyvíjela v žádný systematický styl boje. Ten přinesl až čínský kulturní rozvoj v období Tchang a Sung, který přinesl do Japonska určitý systém technik boje s holí. Jako první začali systematizovat techniky boje s tyčí japonští mniši, kteří cvičili v Číně. Ti však boj s tyčí začali rozvíjet, začali upravovat techniky pro vlastní potřebu a vymysleli velké množství nových technik. Nakonec se v Japonsku rozvinulo celkem 316 druhů bojových stylů zahrnující boj s tyčí, tedy bó džucu.

Původně se způsob boje bó a džó nerozlišoval, později se však techniky s džó a bó rozdělily do různých bojových umění - bódžucu a džódžucu. Největší rozvoj bódžucu a džódžucu nastal v Japonsku v období Muromači. Tehdy založil Izasa Ienao (1387 - 1488) bojovou školu v Chrámu Katori. Bojovníci této školy se cvičili v technikách s tyčí pro případ, že by v boji ztratili z jakýchkoliv důvodů meč. Cvičilo se tyčí dlouhou 1,8 metru vyrobenou z tvrdého dubu nazvanou rokušakubó. Její pevnost dostačovala k boji proti meči i jiným sečným a bodným zbraním. V hlavním repertoáru katori bódžucu bylo 12 technik, z toho bylo 6 pro "čelní vstup" a 6 pro "zadní úroveň". Bojovníci cvičili bez zvláštních ochranných pomůcek, aby se trénovali také v odvaze, obezřetnosti a ovládání.

Bó se drží oběma rukama, aby se v maximální míře uplatnila síla celého těla. Nejúčinnější jsou techniky na vzdálenost kolem dvou metrů, účinné jsou však i údery na krátkou vzdálenost. Techniky bódžucu zahrnují tyto prvky : úder, bodnutí, blokování, krytí, odrážení, zastavení, držení, máchnutí a odhození. Techniky jsou vedeny proti soupeřově zbrani nebo přímo do těla nepřítele. Trénink Katori bódžucu probíhal výhradně v přírodě a zaměřoval se ve velké míře na opakování kata, tedy sestavy technik vedené do vzduchu.

První samostatný styl technik s kratší holí (džó) rozvinul Musó Gonnosoku a poprvé tak oddělil džódžucu (boj s kratší tyčí) od bódžucu (boj s dlouhou tyčí). Musó byl stejně jako ostatní bojovníci cvičen v Katori bódžucu a dosáhl v tomto stylu vrcholného umění. Musó se s tyčí často účastnil boje proti proti meči i dalším zbraním. Nikdy nebyl poražen až do doby, kdy narazil na Mijamoto Musašiho. Jeho styl dvou mečů dokázal porazit styl bódžucu . Musó z toho byl frustrován a přestěhoval se na vrchol hory Hóman na ostrově Kjúšú. Tam se věnoval askezi, půstu a tvrdé disciplíně. Podle legendy díky božskému poselství o důležitosti polena vyrobil z nejtvrdšího bílého dubu kratší zbraň, která se později začala nazývat džó. Musó navrhl 5 základních tajných technik. Ty se staly základem nového systému džódžucu. Oproti dosavadnímu bódžucu umožňovaly techniky s džó lepší a variabilnější boj na krátkou vzdálenost. S velkou slávou nastoupil Musó se svým džódžucu k odvetnému boji s Mijamoto Musašim. Musó slavného mistra porazil a ušetřil mu život, tak jako to v prvním utkání udělal jeho soupeř.

Časem se vyvinulo celkem 77 stylů džódžucu. Džódžucu dozrálo do své konečné podoby v období Meidži a Taišó a v roce 1955 se stalo formou dó (cvičení s džó už nebylo válečným stylem, ale bojovým uměním, které kompletně rozvíjí osobnost cvičícího). Techniku džódó zaštiťuje Celojaponská federace džódó. Džódó není dotčeno sportovními prvky a uchovává si svou bojovou účinnost a tradici.

Výzbroj pro džódó není příliš bohatá. Ústřední zbraní je tyč kruhového průměru dlouhá asi 125 centimetrů vyrobená z bílého dubu. Dřevo tohoto stromu se totiž neštípe, nepraská a standardní sečné zbraně ho nepřeseknou. Cvičenci cvičí proti soupeři s džó nebo dřevěné replice meče. Velký důraz se klade také na trénink kata (technické sestavy proti imaginárním protivníkům). Kata se cvičí bez jakýchkoliv ochranných pomůcek. Prakticky veškeré techniky jsou defensivní a provádí se jako únikové manévry proti soupeři. Celkem 64 technik se učí v přesně předepsaném pořadí. Pokud je cvičenec zvládne, může přibližně za 10 let vysoký mistrovský stupeň.