Kendo

Počátky kendo

Pokud chceme datovat prvopočátky bojového umění kendo, musíme se vrátit až do 14. Století. Tehdy totiž vznikala v Japonsku třída profesionálních válečníků, kteří se nazývali buši (termín samuraj patří k určitému druhu buši). Povoláním bušiho bylo bugei, tedy bojové umění. Místo termínu bugei se můžeme v některých pramenech setkat s méně správným výrazem budžucu.

Buši

Buši byli oblečeni do brnění, které bylo zhotoveno z plátků železa, zpracované kůže, lakovaného papíru, mosazi, žraločí kůže a látky. Vzhledem k tradici považovali buši svá brnění za posvátné předměty. Buši se často utkávali na bojišti jako představitelé znepřátelených stran a v boji muž proti muži tak rozhodovali celé bitvy. Vojáci nižších hodností se účastnili boje pouze hlasitým povzbuzováním. Po boji vítěz usekl hlavu své oběti a ukazoval ji jako důkaz svého vítězství. Součástí etiky bušiho byla také seppuka (běžněji známá spíše pod výrazem harakiry). Byla to sebevražda mečem, při které si buši prořízl zbraní spodní část břicha (tak aby odhalil oblast duše) a několika rychlými pohyby dokonal sebevraždu. Seppuka měla demonstrovat loajalitu k pánovi - podle hesla, že člověk by nikdy neměl žít pod stejným nebem jako vrah jeho vůdce, pána nebo otce. Seppuka měla také znovu získat ztracenou čest, odčinit hanbu, omluvit chybu či odčinit spáchané zločiny. Bojovníci také často páchali harakiry, aby se vyhnuli zajetí.

Kendžucu v bugei

Podle historického znalce Fudžity Seika patřilo do repertoáru buši celkem 34 systémů bojového umění (bugei). Jedním z nich bylo kendžucu - tedy útočná dovednost meče. Přestože kednžucu znamenalo v praxi samozřejmě boj s opravdovým mečem, v tréninku se používali většinou meče dřevěné (bokken), které však byly rovněž nebezpečné. Povaha zbraně tedy vyžadovala spíše metody kata - tedy sestavy technik do vzduchu proti imaginárním soupeřům. Pohyby v kata byly směřovány jako ve skutečném souboji, techniky neměly žádná omezení a hlavním cílem byly metody, jak zlikvidovat nepřítele.

Vznik kendžucu a kendo

Systém kendžucu vznikl ve svatyních Kašima a Katori a zasloužil se o něj Izasa Ienao (1387-1488). Tento styl se skládal ze sedmi základních technik : čtyři byly pro dlouhý meč (ó-dači) a tři pro meč krátký (kodači). Ani systém kendžucu se však (stejně jako většina forem bugei) nevyhnul transformaci na budo. Tato forma se od bugei liší především tím, že nedává důraz na válečný boj, ale na cestu ke vnitřnímu zdokonalování bojovníka. Kendžucu se transformovalo na kendo - cesta meče (ken - meč, do - cesta).

Výstroj v kendo

Kendo se začalo cvičit s bambusovým mečem (šinaj) a cvičenci se oblékali do speciálního brnění. To představovalo Hakamu (kalhotová suknice), keikogi (kabátek), tare (chránič boků a rozkroku), men (maska na hlavu s mřížkami před očima). Boj se šinaj a tedy výrazné odlehčení zbraně umožňovalo cvičencům trénovat techniky seků a tnutí naplno, aniž by museli mít strach o zdraví soupeře. Trénink tak mohl přejít od forem kata k simulaci skutečného boje.

Cvičení kendo

S postupným zlepšováním výstroje a organizace pravidel kendo se začaly množit školy vyučující tento styl. Vypracovalo se na 300 druhů technik a pozic, které se však na přelomu 18.a 19. Století zredukovali na sto technik. V roce 1871 japonské ministerstvo výchovy nařídilo, že se bude kendo povinně vyučovat na všech vyšších školách. Důraz byl kladen na mentální, morální a fyzický rozvoj, který měl upevnit charakter studentů. V období prudkého rozvoje však zasáhla kedno těžká rána.

Zákaz kendo

Po rebelských vzpourách vůči vládě byl v Japonsku na přelomu 19. A 20. Století vydán zákaz nošení či užití meče na veřejnosti a učitelé kedna byli zavíráni do vězení za to, že dávají instruktáž o užívání meče. Snahu udržet kendo při životě měl a v tu dobu pouze speciální jednotka japonské policie, která měla až 6000 členů.

Sportovní disciplína kendo

Ve dvacátém století začala do Japonska pronikat západní kultura. Třída samurajů byla zrušena a styl kendo byl znovu zlegalizován , tentokrát už jako sportovní disciplína. V roce 1912 se kendo stalo povinným předmětem na středních školách. V tomto období se začalo pořádat mnoho sportovních turnajů v kendo, v nichž se utkávali studenti, žáci, učitelé policisté vojáci i úředníci. Velkých turnajů se jako divák účastnil i samotný císař.

Technické stupně v kendo

Cvičení kendo se rozdělilo do technických stupňů. Po dobu 2-5 let mohl přejít žák od 6. Kyu k prvnímu DANU (černému pásu), kterých bylo celkem 10.

Kendo ve 20. století

Do nového rozvoje kenda však vpadla další katastrofa a to druhá světová válka. V roce 1945 bylo kendo na příkaz velitele okupačních vojsk vyjmuto ze školního vzdělání. Důvodem bylo údajné napomáhání k rozněcování šovinismu a militarismu. S postupem času bylo kendo zcela zakázáno. Příznivci tohoto umění však nadále bojovali za zlegalizování kendo. Povedlo se jim to v roce 1950. Sport však musel mít jiný název než kendo a tak vznikla celojaponská federace "Shinkjogi". O dva roky později už bylo kendo zcela zlegalizováno a v roce 1953 opět zařazeno do školních osnov. V současné době se kendo cvičí téměř po celém světě a jednotlivé kluby jsou sdruženy do Světové federace (IKF) a Evropské federace kendo (EKF)