Jiu Jitsu

Vznik jiu jitsu

Vznik jiu-jitsu sahá až do středověkého období japonských samurajů. Tato aristokratická třída nejlepších bojovníků měla výsostná práva nosit zbraně a hlavní cvičení boje proto byly pro ně nácviky se zbraněmi. I samuraj však musel předpokládat, že může v boji o zbraň přijít a tak byl donucen zdokonalovat se také v boji beze zbraně proti neozbrojenému i ozbrojenému soupeři. Tento způsob boje se nazýval jiu-jitsu.

Jiu jitsu v boji

Název tohoto bojového stylu se skládal ze dvou slov. "Jiu" znamená ustoupit, vyhnout se, "jitsu" má význam umění, mistrovství. Vzhledem k tomu, že jiu-jitsu se ve svém původu zaměřovalo na zlikvidování protivníka beze zbraně, mělo dokonale propracováno umění tzv. atemi. To obsahovalo především anatomickou znalost lidského těla a odhalování jeho slabin. Atemi byla znalost takzvaných smrtelných bodů, jejichž zasažením byl soupeř ohromen nebo zabit. Tyto body jsou nejen na krku nebo hlavě, ale na celém těle včetně nohou. Součástí atemi byla také dovednost využití všech možných částí těla k zasažení smrtelných bodů. Samurajové uměly v boji použít klouby, prsty, dlaně, lokty, paže, kolena, chodidla i hlavu. Techniky atemi byly ovlivňovány také čínským boxem a karate. Jiu-jitsu byl druh boje, který nezakazoval žádné techniky. Dá se tedy říci, že původní jiu-jitsu v podání japonských samurajů obsahovalo prakticky všechny možné techniky boje beze zbraně jako jsou kopy, údery, porazy, házení, páčení, škrcení či svazování nepřítele. Jiu-jitsu se tak stalo pokladnicí technik pro většinu dnes známých bojových umění. Z jiu-jitsu vycházelo především aikido a judo.

Sebeobrana jiu jitsu

Jakmile skončilo období válek a tedy i využití jiu-jitsu v reálném boji, hledalo se pro ně jiné uplatnění. Jiu-jitsu nemělo žádná pravidla a nezakazovalo žádné techniky, proto jeho transformace ve sportovní disciplínu nebyla vhodná. Využívalo se tedy k nácviku sebeobrany v reálných situací. Jiu-jitsu se tak stalo základním cvičením především pro policejní síly. Na přelomu 19. A 20. Století se jiu-jitsu dostalo do Evropy. Zde se tato metoda sebeobrany dále rozvíjela a upravovala. Vzniklo tak "evropské ju-jitsu", které bylo zaštítěno Evropským svazem ju-jitsu (EJJF).

Jiu jitsu dnes

V dnešních školách ju-jitsu se cvičenci učí jednotlivé techniky jako jsou bloky, údery, kopy, páky, škrcení, pády, hody. Zvládnutí těchto techniky cvičenec předvádí při zkouškách na jednotlivé žákovské stupně (kyu) či mistrovské stupně (DAN). Všechny naučené techniky se pak cvičenci učí spojit se správným pohybem, či obranou proti více útočníkům. Součástí nácviku je také znalost první pomoci.

Allkampf-jitsu

V současné době můžeme vidět také druh sebeobrany, které má sportovní pravidla a pořádají se v něm turnaje včetně Mistrovství Evropy. Tento druh sebeobrany se nazývá Allkampf-jitsu. Vznikl v roce 1968 a jeho zakladatel Jakob Beck se v něm snažil spojit techniky z BUDO sportů jako jsou karate, judo, ju-jitsu a aikido. Poslední Evropský šampionát se konal v 21. Října v Městské sportovní hale v Chomutově a účastnily se ho čtyři země - Česká republiky, Německo, Chorvatko a Jugoslávie. Soutěžilo se ve třech kategoriích. 1. KATA - soubor technik proti imaginárnímu protivníkovi, 2. RANDORI - boj obránce proti jednomu útočníkovi. Obránce reaguje na deset útoků (4 se zbraněmi a šestkrát beze zbraně), 3. TAMESCHI WARI - přerážení dřevěných desek o tloušťce 2,5 až 3,5 centimetrů. Přestože Allkampf-jitsu má své sportovní disciplíny, jeho hlavní ideo je nácvik sebeobrany a výchova cvičenců v duchu původního jiu-jitsu.