Biomechanika a teorie růstu svalu

Kulturistika v dnešní podobě existuje a vyvíjí se již 50 let. Po celou tu dobu vychází její metodika z jediného základního předpokladu. Tím je skutečnost, že (stejně jako v celé přírodě) i lidské tělo má snahu udržet setrvalý stav a určitou rovnováhu, protože jen v této rovnováze dokonale fungují jeho jednotlivě systémy : metabolismus, kosterně-svalová soustava, nervová soustava a další. Pod tlakem měnících se podmínek v jeho okolí má však organismus jen dvě možnosti : Buď změní svůj stav rovnováhy (většinou na kvantitativní úrovni, někdy však i na kvalitativní) a tím se vlastně novým podmínkám přizpůsobí nebo se adaptovat nedokáže a zaniká. A právě na schopnosti adaptace je principiálně kulturistika postavena. A nejen kulturistika, ale i jakýkoliv jiný fyzický trénink.

Cílem posilování je vytrénovat svaly. Proto změna podmínek pro ně spočívá ve změně odporu, proti kterému musí pracovat. Jelikož tělo má výše uvedenou snahu neměnit se, je nutná určitá intenzita na svaly směrované zátěže tak, aby vyvolala požadovanou adaptaci ve formě zvětšení nebo zesílení svaloviny. A to jak velká má intenzita být, jak ji dávkovat a jaké další podmínky je nutno splnit, aby výsledky tréninku byly co nejefektivnější, to je uměním kulturistiky. V tom se může z kulturistiky přiučit každý sportovec, včetně karatisty.

Posilovací trénink má tři základní složky : cvičení, výživa a regenerace. Cvičení dává tělu základní podnět k adaptaci, dává tělu signál, že bude do budoucna při opakování zátěže potřebovat větší nebo silnější svalovinu. Z toho plyne, že jedno cvičení nic neznamená. Z toho si tělo nic nedělá. Teprve pravidelná zvětšující se zátěž nutí tělo přizpůsobit se. V tomto případě už tělo ví, že bude napříště potřebovat větší svaly a také více energie na pokrytí jejich práce.

Proto nastupuje další složka a to je správná výživa - strava, která musí obsahovat jak energetické zdroje tak stavební látky nutné pro obnovení zatížené svaloviny. Samotný růst svalů pak probíhá v období klidu mezi cvičením při tzv. regeneraci, která se dá také aktivně ovlivnit. Mezi dobře ovlivnitelné složky organismu patří také dostatečný spánek. Pro správné pochopení kulturistických principů je nutné vědět co je to sval, jak pracuje a co znamená jeho zvětšování.

V těle máme 3 druhy svaloviny:

• Kosterní - je středem našeho zájmu a umožňuje vůlí ovládané pohyby
• Útrobní - umožňuje vůlí neovladatelné pohyby vnitřních orgánů jako např. žaludek, střevo, dýchací cesty.
• Svalovina srdce - je rovněž vůlí neovladatelná.

Bez ohledu na svou funkci mají buňky svaloviny jednu společnou schopnost, a tou je kontraktilita bílkovin (kontraktilní bílkoviny jsou molekulární řetězce, které do sebe při kontrakci zapadnou a při relaxaci se od sebe vzdálí) ve svalových buňkách obsažených. Tyto bílkoviny se upínají na stěny svalových buněk, kterými hýbou. Lze si představit vaječný bílek, který se rozlije po celé pánvi, ale po zahřátí se struktura jeho bílkovin změní a on se celý jakoby zdrcne. Zmenší svou plochu, zvětší objem a navenek to působí dojmem kontrakce.

Chemicky v podstatě to samé proběhne ve svalové buňce s tím rozdílem, že u svalu se jedná o strukturní změnu bílkovin reverzibilní (je možný zpětný chod reakce a její opakovatelnost). Bílek se sice kontrahuje, ale reakce není vratná, neboť se struktura bílkovin změnila natrvalo. Proces kontrakce a následná relaxace je provázena spotřebou energie a sval je samozřejmě unavitelný. A to jak při anaerobní činnosti, jakou je posilování, kdy oběh ani dýchání nejsou natolik stimulovány ke zvýšení okysličování a rozvozu okysličené krve po těle, tak činností aerobní - např. běh a cyklistika, kdy je tomu naopak. Podstatou únavy je skutečnost, že pracující buňky nestačí odvádět zmnožené zplodiny zvýšeného metabolismu. Ty se proto hromadí a chemicky působí na nervový systém, který nám signalizuje únavu.V centru našeho zájmu jsou kosterní svaly, které se upínají na různá místa kostí tak, aby při svých kontrakcích jimi mohli pohybovat.

Každý sval je složen z jednotlivých svalových buněk, jejichž počet je už jednou provždy dán při narození. Růst svalu tedy není způsoben zvětšením počtu svalových buněk, ale zvětšením jejich obsahu. Tento obsah je právě tvořen z velké většiny již zmíněnými kontraktilními bílkovinami. Dále jsou v buňce přítomny organely - tělíska, která zabezpečují vlastní metabolismus na úrovni buňky, tj. zajišťují přeměnu energie přijaté potravou na energii použitelnou ke kontrakci. Dále obstarávají přeměnu stavebních látek přijatých potravou přímo na kontraktilní bílkoviny. Svalová buňka tedy roste díky zmnožování organel, kontraktilním bílkovinám a zásobnímu cukru glykogenu. S růstem svalové buňky se pak samozřejmě zvětšuje objem celého svalu, což je materiální podstatou adaptace. Glykogen ve svalu slouží k hrazení energie na počátku svalové práce, než se krví donese zvýšený příděl z jiných z sob.

Podle typu svého metabolismu se samotné buňky kosterní svaloviny dělí na červené - uzpůsobené na větší vytrvalost a menší sílu a na bílé - s větší silou a menší vytrvalostí. Délka a poměr těchto svalových buněk je u lidí různý. Proto může být někdo zvýhodněn při vytrvalostních sportech a druhý zase při aktivitách silových - jako je kulturistika. Z tohoto důvodu je významný i typ kostry - délka a váha kostí. A to především z mechanického hlediska při přenosu síly přes různě dlouhé páky : při dlouhých kostech (evropský typ) je páka větší a sportovec se více nadře. Mohutná svalovina však na dlouhých kostech vyhlíží velice esteticky, naopak při krátkých kostech (asijský typ) je zátěž rozložena na kratší páce a fyzická námaha člověka je tedy menší. Docílený vzhled však není při kulturisticky hypertrofické svalovině zase tolik estetický.

V tomto místě už narážíme na genetické předpoklady pro kulturistiku, jež se skládají :

• z typu svaloviny (převaha červených nebo bílých buněk)
• z typu kostry (délka kostí) typu
• metabolismu (pomalý nebo rychlý)
• typu psychiky (ten se promítá do vůle ke cvičení a jeho organizace).