Iaidó
Vývoj meče
aidó je bojový styl, používající meč jako svou ústřední zbraň. Přestože není nejstarší japonská zbraň, představuje meč ústřední zbraň ve vojenské historii. Prvé náznaky použití meče v japonsku pocházejí už v prehistorickém období, První opravdový meč s kovovou čepelí je však znám až z druhého století před naším letopočtem. I když měly meče svůj základ v asijských prototypech, nesly v té době už japonské rysy. První japonsští vojenští vůdci kladli důraz na vzezření meče a na taktiku jeho použití. Avšak teprve v období Nara (8.toletí n.l.) se objevuje dvouruční meč s jendím ostřím a zahnutou čepelí. Zahnutá čepel byla novinkou a jako norma byla v japonsku přijata až o sto let později.
Bojovníci s mečem
Podle zavedení tradice mohla válečný meč nosit pouze nejlepší třída bojovníku - bušiové. Ti vlastnili dlouhý meč (ó-dači) a krátký meč (ko-dači). Pro buši byl meč vším - byl to božský symbol, mužná zbraň i odznak cti, který hovořil o šlechtických předcích. Meč se stal jeho duší, která mu byla nezcizitelně zaručena tradicí. Také mezi mečíři se rekrutovali hotoví umělci, jejichž meče se stávali uznávanými a slavnými.
Druhy mečů
Mezi nejznámější patřili meče udržované jako dědictví rodu Minamoto. Byly to Higekiri (odřezávač vousů) a hizamaru (oddělovač kolena). Svá jména si tyto meče vysloužily podle své role při vykonávání trestu nad zločinci. Řezání vousů a oddělování kolena se pochopitelně zločincům provádělo až po oddělení jeho hlavy od těla. Rozměry meče se lišily podle individuálního vkusu. Obvykle však byly čepele dlouhé asi 60 cm (u krátkého meče asi 30 cm). Čepele byly asi 3,2 cm široká a na tupé straně asi 0,6 cm silná. U některých mečů byla na zadní straně podél čepele "drážka na krev". Tato drážka původně sloužila k odlehčení čepele a měla zabraňovat ohýbání meče při sekání. Svůj název si "drážka na krev" vysloužila proto, že se díky ní meč lépe vytahoval z těla nepřítele a do drážky se stahovala krev a meč se tak lépe čistil. Špička čepele byla uzpůsobena k lepšímu pronikání do lidského těla. Dvojruční rukojeť pak byla z pevné konstrukce a byla obalena žraločí nebo rejnočí kůží a ovinutá hedvábnou šňůrkou.
Meč a etiketa
Pro používání a udržování meče existovala přísná etiketa. Před člověkem, jehož úmysl nebyl zcela jasný, měl buši meč stále při ruce. Jestliže při uctivém pokleknutí kladl buši svůj meč vpravo, vyjadřovalo to jeho přátelské úmysly, neboť meč se z této polohy špatně tasil. Nepřípustné bylo odhalování meče a dotknout se cizího meče byla těžká urážka.
Tači a katana
K boji se vyvinuli dva základní druhy mečů : tači a katana. Tači byl navržen tak, aby jej bojovník nosil volně zavěšený v pochvě na pásku po levém boku ostřím dolů. Katana se nosí prostrčená za bojovníkovou šerpou nebo páskem na levé přední straně ostřím nahoru. Rozdíl mezi těmito meči byl především v tasení. Zatímco tači byl tasen "od země k obloze", meč katana byl tasen "od oblohy k zemi".
Trénink iaidžucu
Bušiové trénovali umění boje meče pomocí dvou bojových umění kendžucu (tomuto bojovému umění jsme věnovali jeden z minulých dílů našeho seriálu) a iaidžucu. Rozdíl mezi těmito bojovými styly je především v charakteru boje. Iaidžucu je se zaměřuje na rozdíl od kendžucu především na obranný charakter boje. Rozdíl mezi iaidžucu a iaido je především v jeho cílovému užití. Zatímco jakýkoliv styl džucu sloužil jako příprava do opravdového boje na život a na smrt a byl tedy spíše válečným uměním, bojové styly končící na dó slouží k fyzickému i psychickému zdokonalování cvičícího a souvisí většinou s transformací válečného umění na bojový sport.
Vznik iaidžucu
Podle tradice byl tvůrcem iaidžucu v 16. Století Hódžó džinsuke, který při touze pomstít vraha svého otce měl prý sen o rychlé a účinné metodě tasení katany. Džinsuke pak založil školu Šin Musó Hajašizaki rjú (někdy nazývanou Musó rjú) a vyučoval umění boje s mečem čistě na obranném základu. Někteří historici poukazují na to, že údajný rozvoj iaidžucu v 16. Století je nevysvětlitelně pozdní, když se meč v Japonsku začal používat už v 7. Století. Tato záležitost nebyla dosud dostatečně prošetřena. Iaidžucu tedy kladlo hlavní důraz na obranu a studovalo většinou reakci na útoky, když obránce byl v pasivní pozici - v sedě, kleče nebo přikrčen při zemi. Iaidžucu také kladlo na rozdíl od kendžucu důraz na duchovní cvičení. Jako průvodní hodnotu spolu s rozvojem těla a znalostí techniky meče. V období válek se iaidžucu stalo vysoce účinným bojovým uměním a k obranným technikám se přidali také agresivní prvky jako rozseknutí nepřítele shora dolů ještě než se stačil dotknout svého meče. O rozvoj těchto prvků se zasloužil především učitel Mizumo Masakacu.
Tamešigiri
Později, z důvodu nedostatku bitev, se rozvinulo zkoušení meče zvané tamešigiri. Bylo to zkoušení meče na mrtvolách setnutých zločinců. Mrtvoly se používaly buď jednotlivě nebo se navršily na sebe a různě vedenými seky se na nich zkoušely techniky s mečem. Způsoby sekání se rozlišovaly a nakonec se staly nedílnou součástí iaidžucu. Profesionální tamešigiri na mrtvolách v průměru trénovali až 3000 seků denně.
Vznik iaido
Nakonec však mír iaidžudcu zcela ovlivnil. Největší pozornost se věnovala technice a vize nepřítele se ztrácela. Iaidžudcu se začalo nořit stále víc do své duchovní disciplíny, ve které základní podstatou byl klid mysli a rytmus dýchání. Hlavními ctnostmi se staly dvornost a jemnost. Iaidžucu se tak transformovalo na iaidó. Moderní iaidó nemá žádný nezávislý statut a existuje pod hlavičkou Celojaponské federace kedna. Iaidó praktikují lidé z celého světa, avšak staré a přísné metody tréninku se už nepraktikují. Původní norma denní praxe - 120 tasení a 1000 seků byla redukována na 25 tasení a 50 seků. Zastánci tradičního iaidžucu na iaidó pohlížejí jako na "starou lidskou hru" oloupeno o bojové hodnoty.